DJ Pavel Bidlo je osoba, kterou asi nikomu nemusíme více přibližovat. Člověk, který byl u zrodu taneční muziky u nás, člověk, který se zde jako jeden z prvních naučil mixovat a mixuje velmi zdařile dodnes. O rozhovor jsem ho požádala u příležitosti páteční party Stardust, kterou jsme si pro vás přichystali. Pavel Bidlo zde bude hrát jako rezident a pro mě osobně to bude špička večera!
Neštve tě se v rozhovorech vracet neustále k době tvých začátků a také začátků taneční hudby?
Nevadí, je to už součást. Občas jsou otázky stejné, ale rozhodně na tuto dobu vzpomínám rád. Obzvlášť, když si o této době mohu popovídat s nějakým pamětníkem. I když je tato doba trochu mlhavá…
Je pravdou, že tě k taneční hudbě přivedlo slavné pražské Rádio 1?
Můj bratr založil Rádio 1 společně s ostatními. Já se zrovna vrátil z vojny a nechal se zaměstnat v Rádiu 1, kde jsem dělal naprosto běžné věci – tehdy bylo třeba dělat cokoliv, co ani s muzikou nemělo nic společného. Později jsem začal hrát hip hop, což bylo něco poněkud odlišného od české alternativy, která se tam hrála běžně.
Můžeš zavzpomínat na svůj pořad Clubmix?
Muziku jsem si nahrával od dob, kdy jsem měl první kazeťák, někdy od 14ti let… Doma jsme s kamarádem měli bakelitové mikrofony, neuměli jsme mluvit, neuměli jsme anglicky, ale snažili jsme se být akční… S Clubmixem jsem začal v roce 1992 souběžně s dýdžejingem, pro mě to byl přirozený vývoj. Na začátku jsem hrál všechno možné, i Bruce Springsteena, nebo Guns N' Roses. Nerad jsem mluvil, jsem stydlivý, takže jsem využil toho, že se začalo míchat. V začátcích jsem se snažil mluvit mezi každou písničkou, ale pak jsem hrál jen klubovou muziku a omezoval mluvení, až jsem ho omezil na úplné minimum.
Taneční muzika se za ta léta velmi rozkošatila. Je nějaký její druh, který se ti vůbec nelíbí?
No jasně, tam je věcí, které mě vytáčejí! V pondělí jsem třeba hrál na Free Mondays v Roxy a tam chodí velká škála lidí. Přišel ke mně cizinec, který po mně něco chtěl. Řekl jsem mu, ať mi to napíše, protože dnes se už lidé kolikrát ani neptají – ukážou ti displej mobilu. Takže mi napsal, že chce Avicii – Levels. Právě tyhle diskošky, co mají houseové beaty s obrovskými synťáky, to je přesně to, co mě vytáčí. Takové ty kolovrátky od kolotočů…Jinak je spoustu muziky, co se mi nelíbí, ale jsem otevřený člověk a ve všem si najdu to svoje.
Nehrál jsi dokonce i jungle?
Bavil mě hlavně v době, kdy začal. Tenkrát jsme byli všichni dýdžejové kamarádi, nerozdělovali jsme se podle stylů, bylo jedno, co kdo hrál. Bylo nás málo a často jsme se stýkali. Byl jsem dobrý kámoš s Tomášem Koogim, a tak jsem k této muzice přičichl. Ta muzika byla ale celkem náročná a ani tenkrát nebylo moc pro koho ji pouštět. Jungle se tenkrát týkal spíš soundsystémů.
Byly tvé začátky snazší díky menší konkurenci?
Konkurence skoro žádná nebyla. Ta hudba byla nová, byla čerstvá. Lidi se jí báli, nikdo ji nechtěl dělat a to mě na tom fascinovalo. Mě to napadlo přirozeně. Doma jsme ani neměli pořádný kazeťák, takže jsem si je pořád půjčoval od kamarádů a v každou volnou chvíli jsem tvořil nějaké kompilace. Takže jsem byl pořád okolo a sledoval nové technologie. Když jsem uviděl poprvé gramofony, hned jsem se o ně začal zajímat. Nevýhoda byla v tom, že tady nikdo nehrál a nebylo koho okukovat. Neměli jsme internet, nemohli jsme nikam jezdit. S Michalem Loutkou jsme začali oťukávat ty mašinky tak nějak přirozeně, bez jakéhokoliv návodu. Trénovali jsme, zkoušeli, kroutili… Objevil jsem pár diskoték, kde měli gramce a kde jsem hrál, až mě vyhazovaly uklízečky, protože je ten techno beat trochu znervozňoval. Hrál jsem zkrátka, kde se dalo a kdy se dalo.
Vzdoroval jsi dlouho novým technologiím?
Já jsem se bránil i internetu a počítači. Byl jsem trochu konzervativní. Pak jsem si ale pořídil první počítač a program a samozřejmě mě to naprosto uchvátilo. Z desek jsem hrál do té doby, než jsem odjel za moře, pak jsem na chvíli pověsil dýdžejing na hřebík a věnoval se rodině. Když jsem se vloni v lednu vrátil, chtěl jsem ještě chvíli hrát z desek. Mezitím jsem ale začal studovat cédéčka a hraní z počítače. Často se mi také stávalo, že v klubech měli špatné gramofony a jehly, vůbec těm mašinám nerozuměli a nedalo se z toho hrát.V klubech hraju z cédéček, což mi nejvíc vyhovuje. Naposledy v Roxy jsem třeba klukům ukazoval dnešní výbavu dýdžeje – dvě flashky, dva kabely a sluchátka. Dnes je problém také v tom, že se písničky na deskách špatně shánějí, v Čechách obzvlášť. Myslím, že cédéčka hrají pěkně a nejsem zastánce toho, že by desky hrály lépe.
Jak vypadá tvoje sbírka desek z devadesátých let?
Hrozně! Ty desky jsou plesnivé, když jsem jel za moře, tak jsem je uschoval u mámy v roubence ve stodole. Teď jsem se vrátil, přivezl jsem si přenosný gramofon a tam jsem si je pouštěl. Těch desek bylo tak šest až osm metrů. Během čtyř dnů jsem je všechny poslechl. Některé jsem si převedl do digitální podoby, některé jsem si sehnal. Mám takový výběr, který hraju na party Remember House v Radosti.
Z čeho na této párty hrajete? Prý tě museli přemlouvat, abys na této vzpomínkové párty hrál?
Hrajeme z desek a také z cédéček. Snažíme se hrát všechno možné, čím starší, tím, lepší. Já jsem měl tuto kapitolu uzavřenou, ale Roman Rai mě doslova ukecal. Nechtěl jsem tady začínat s hraním i z časových důvodů – lítat z Ameriky nebylo nejjednodušší. Pak jsem se vrátil, hraní mě začalo zase hodně bavit, začal jsem si na to zvykat a nějak se to zkrátka vyvinulo.
Jak se orientuješ v obrovských kvantech nové muziky, která je každý den na internetu k mání?
Dřív se musela muzika shánět a byla drahá. Na druhou stranu to zaručovalo kontakt s ostatními. Dřív, když zavolal Aiffel, že jede z Německa s novými deskami, hned jsme se domluvili a v obchodě se pak o ně přetahovali. A to mělo své kouzlo. Teď jsou všichni zalezlí doma, muziku si stahují. Tvorba muziky je jednodušší a přístupnější a vzniká jí mnoho. Existuje spousta zvukových bank, loopů, lidi si to mohou stáhnout a písničky jsou zkompletované. Myslím, že je ale stále spousta kvalitní muziky, každý den se dá sehnat pár písniček, které za to stojí. Já osobně jdu po labelech, po producentech, po stránkách, kde mají podobný vkus.
Jak se vlastně vyvíjela tvoje DJ jména? Známe tě jako Pavla Bidla, ale byl jsi také Bidlo OO a MC Bidlo…
Já začal v Rádiu 1 hrát hip hop a majitelé rádia neznali z hip hopu nikoho jiného než MC Hammera, takže mi začali říkat MC Bidlo, což mi dodnes pár lidí občas připomene. Hip hop jsem přestal hrát a nenapadlo mě nic lepšího, než si říkat OO Bidlo. Potom jsem začal hrát v Radosti FX a jméno jsem si zkompletoval na OO Bidlo FX. Teď mi už přijde takové zvláštní si vymýšlet přezdívky, takže vystupuju pod svým jménem.
Jak tě napadlo zremixovat Půlnoční na Půlnoční pro Havla?
To bylo to období, kdy odešel pan Havel, začaly vánoce a asi jsem mu chtěl vzdát osobní poctu. Jelikož je pro mě přirozené vyjadřovat se přes muziku, celé se to tak seběhlo… Poslechl jsem si Půlnoční od Umakartu, vytvořil jsem jednoduchý beat, přestříhal ji a říkal si, jak do toho zakomponovat pana Havla. Sháněl jsem třeba jeho projev, bohužel jsem žádný hodící se nesehnal. Pak jsem si vzpomněl na Audienci, ze které jsem vystříhal pár kousků, kde mluví Havel s Landovským. Zrovna sněžilo, byla neděle, všechno bylo takové spirituální… Udělal jsem to rychle, pustil do světa a odezvy byly velmi kladné!
Co od tebe můžeme v pátek na Stardust čekat?
Hrát budu až po Jacobovi a Hiffimu, hraní nemám ještě připravené. Asi si vyberu dopředu písničky a pak se přizpůsobím. Nehraju tak, že bych si v notebooku srovnal písničky a pak jen zmáčknul Play. Myslím, že lidi určitě ocení, když vidí, že dýdžej hraje naživo a že se s tím pořádně popere!
O tom, jak se s tím popere Pavel Bidlo v pátek na párty Stardust v klubu Cover Place, se můžete přesvědčit od 2.30!
FB event: zde
Připravila: mia
Poslední komentáře